antika to rozjíždí

1. část – doba řecká

Řecká civilizace, která se od osmého století př.n.l. rozvíjela ve středomoří, právem aspiruje na titul pilíř moderní evropské kultury. Prakticky každá vědní disciplína ať už je to lékařství, matematika, geometrie, mechanika, filozofie, právo, architektura atd. má svůj počátek u malého národa obývajícího egejskou oblast.
Úroveň stavitelství byla velmi vysoká a to umožnilo štukatérství vytvářet architektonické zdobné části budov v podstatě na podobné technologické úrovni jako dnes. Ale abychom byli přesní, v některých odvětvích ve štukatérství jako například „omítkářství“ jsme ještě nedosáhli takové technologické úrovně jako pozdější doba římská. Přestože naše současná znalost vápna je na vysoké úrovni, některé tehdejší postupy jsou a zřejmě i dále zůstanou tajemstvím.
Rád bych vyvrátil mylnou a dost rozšířenou představu, že tehdejší města se blyštěla mramorem, jako z obrazu romantického malíře Alma Tadema z 19.století. Mramor je sice ve středomoří dostupnější než v našich končinách, přesto z něj byly vystavěny jen nejvýznamnější budovy. Ostatně stejně je tomu i dnes. Divadlo, banka, vládní budova si potrpí na slušivou fasádu z pískovce nebo mramoru. Jiné budovy se musí spokojit se štukovou fasádou.

Tak štukatérství vzkvétalo a vyspívalo a kolem 3. století n.l. dosáhlo tak vysoké úrovně, že ani dnes nedokážeme některé tehdejší postupy napodobit. Bohužel se nám z řeckého období dochovalo jen několik památek ve štukatérství, které ale svědčí o jeho mimořádné vyspělosti.

Na obrázku vidíte řeckou akantovou hlavici v korintském stavebním slohu z 2. století př.n.l. Přestože se jedná o dost poničený exponát, z fragmentu je jasně patrná vysoká úroveň řeckého štukatérství. Jsou viditelné vrstvy jemného štuku na jádru omítky. Podobné technologické úrovně dosáhlo teprve až barokní štukatérství.

baroko zlatá éra štukatérství

2. část – Scagliola omítka, která je královnou omítek

Málokdy se stává, aby u nějaké řemeslné techniky byl znám rok jejího vzniku. Většinou se pracovní postupy, a to nejen ve štukatérství, vyvíjely a zdokonalovaly v dlouhém procesu spolupráce generací. Například u fresky nebo stuccolustra se vývoj techniky počítá na celá tisíciletí. Ve štukatérství existuje jedna technika scagliola, která se vymyká všemu, co si jen člověk představuje pod pojmem technologie. Zní to jako pohádka „jak v baroku štukatérství ke scagliole přišlo„.
Mnichovský sochař, štukatér a badatel Blasius Fistulator, rozený Pfeiffer experimentoval s probarvenou sádrovápennou hmotou. V dnešní době takovým lidem říkáme „renesanční typ“. Blasius prožil většinu svého života v renesanci, kdy také tvořil. Neví se sice kdy přesně vytvořil poprvé „scagliolu“ ( v jeho době se jí tak neříkalo ), ale jisté je, že to byl právě on, kdo tuto technologii vynalezl ( odhaduje se tak proto, že je nejstarší známý umělec tvořící se scagliolou ). Ze špatně datovatelných útržků jeho díla se odhaduje, že první reálné verze scaglioly vznikaly pod jeho rukama ještě před rokem 1590. Umělec začal být aktivní a známý roku 1587, do té doby o něm nemáme zmínku. Tím by se dala technika považovat za renesanční, kdyby první historicky opravdu doložitelná stavba realizovaná ve scagliole nevznikla až začátkem baroka. Navíc za dost nestandardních okolností.
Roku 1607 byla svěcena říšská kaple Maxmiliána I. jejíž interiér vyzdobil Blasius Fistulator a jeho syn Wilhelm ( který v jejich započatém díle pak celé roky pokračoval, až do roku 1630 nebo 1632 ). Původní renesanční návrh mramorového obložení z dílny Albrechta Dürera (známého německého malíře), měla realizovat italská dílna v technice „Pietra-Duro“. Vlivem průtahů obchodních jednání a neshod byla výzdoba interiéru kaple stále odkládána, až Maxmilián I. pověřil Blažeje Fistulatora k použití do té doby neověřené techniky scagliola, odhaduje se tak opět pro to, že starší realizace nejsou známy.
Přestože výzdoba kaple byla započata už v renesanci, fakticky byla dokončena Wilhelmem Fistulatorem až v baroku a proto je technika považována za barokní. Následně se technika štukového mramoru rozšířila do Itálie. V 17. století je známá celá řada dílen v severní Itálii a technika dostává své jméno scagliola ( odvozené od slova střep „scaglia“ ). V následujících staletích zejména v 19. století scagliola zcela ovládne interiérovou výzdobu budov.

Na obrázku vpravo nahoře vidíte říšskou kapli Maxmiliána I. svěcenou roku 1607. Fotografie získaná z Wikimedie Commons. Stěny kaple jsou realizací Blažeje a Wilhelma Fistulatorů technikou scagliola imitující obložení pravým mramorem „pietra-dura“. Jednotlivé obrazy jsou vyhotoveny do sebemenších detailů s krásným celistvým leskem, jak je možné vidět na fotografii vpravo dole. Je s podivem, že nejstarší památka ze scaglioly, nenese na sobě žádné stopy sebezdokonalování v průběhu práce. Snad za to může genialita Blažeje Fistulátora, každopádně říšská kaple patří ke stěžejním dílům v historii štukatérství.

oD 19. STOLETÍ DO DNES

Závěr, konec a začátek – díl 2.

Veškeré osvícené myšlenky renesance vyzdvihované od 17. do 19. století vzaly za své ve 20. století. Velcí architekti 19. století jako byl Josef Zítek nebo Osvald Polívka obdivovali renesanci a snažili se jí přiblížit. Přesto bylo jejich dílo arogancí pozdějších generací ve dvacátém století snižováno. Tato degradace humanizmu zvláště vyvrcholila příchodem stavebních „paskvilů“ jako byly například fašistický stavební sloh, nebo socialistický realismus, které sice poskytly prostor pro umělecké štukatérství ve svých budovách, ale zřejmě za totální absence estetického cítění. Nacističtí architekti, jako například Albert Speer, hledali vzory v antice, klasicismu, monumentalismu, ale vše zcela nesmyslně a megalomansky předimenzovali a překroutili tak, že estetika převzatých linií a tvarů ztratila smysl. Podobně je na tom i pokus napodobit baziliku sv. Petra v Římě na Pobřeží slonoviny, která sice vznikla v 80. letech a rozhodně se nejedná o dílo výše jmenovaných totalitních slohů. Věřím, že i když tvůrci gigantické stavby baziliky Notre-Dame de la Paix při její tvorbě mysleli pouze na převelikou slávu Krista, dopustili se stejné chyby jako stavitelé oněch slohů.

Budova sice na dálku kopíruje tvar původní římské baziliky a oku neškodí, při pohledu z blízka postrádá detaily a působí poněkud „humpolácky“. Navíc obyvatele jedné z nejchudších afrických zemí stála 300 milionů dolarů.
Socialistický realismus pak svou ohyzdností završil ono období degradace estetického cítění. Jako stalinský stavební sloh přímo zakazoval užití jakýchkoliv jiných architektonických proporcí. Vzhled díla nebyl už na svobodné vůli tvůrčí práce, ale na poslušnosti k uměleckému kánonu, který se neštítil ani pokřivit lidskou anatomii do zrůdných tvarů.
Příchod brutalismu, přestože jeho název ve skutečnosti nemá s brutalitou nic společného, byl ve stylu velmi brutálního znásilnění přírody a původní urbanistické zástavby měst. Tentokrát už zcela bez uměleckého štukatérství. 

Na obrázku vpravo z Wikimedia Commons vidíte oku nelahodící sgrafito. Dílo nacistické architektury evidentně vyzdvihuje tvůrčího ducha člověka, ale s humanismem má ve skutečnosti pramálo společného.