Scagliola [skaliola]– terminologie
Scagliola je celosvětový termín pro tuto techniku. V Čechách ji známe pod názvem štukový mramor nebo štukmramor, v Německu stuckmarmor. Někdy bývá tato technika nesprávně nazývána štukolustro ( k tomuto názvu se kloní starší technologie ze 70. let 20. století). Scagliola – název pochází z italského slova scaglia, což ve volném překladu znamená střípek, odštěpek. Je to proto, že technika byla vynalezena aby nahradila mnohonásobně pracnější a dražší techniku pietro duro, kterou se v 16. a 17. století vykládaly desky stolů a obrazy.
Scagliola – historie
Pravděpodobně byla technika známá již v 16.století. Její vznik se nedá přesně určit. První prokazatelná stavba ze saglioly je říšská kaple Maxmiliana I. v Mnichovské rezidenci dokončená roku 1630. Intarzované stěny ze scaglioly vytvořili Blasius a Wilhelm Fistulatoři.
V průběhu 17. století se scagliola těší velké oblibě u italské šlechty, zejména v Toskánsku jsou s ní vytvářeny složité intarzované obrazy a desky stolů. K významným patřil Ferndinando Enrico Hugford, který ve Florencii vytvářel složité intarzované desky stolů. V 18 století technika scagliola zcela vytlačuje v zaalpských zemích techniku pietro duro.
Do českých zemí technika scagliola / štukový mramor přichází v době baroka a jsou s ní zdobeny reprezentativní interiéry budov. K nejvýznamnějším stavbám u nás patří chrám Sv. Mikuláše na Malé Straně, jehož interiéry ze štukového mramoru / scaglioly vyzdobil štukatér Jan Hennevogela z Ebenbergu (do r. 1761).
Velkého rozkvětu u nás zažil štukový mramor / scagliola v 19. století a přelomu 20. století. Z této doby pochází interiéry významných budov – Národní divadlo, Národní muzeum, Rudolfinum a Obecní dům, ve kterém štukové mramory vytvořil štukatér Jindřich Čapek. Možná vás zajímá celá historie štukatérství.
Na obrázku vidíte detail a celkový pohled na intarzované stěny ze scaglioly v Říšské kapli Maxmiliána I. z roku 1630
