Technologie

Štukový mramor je klasická technologie používaná už od dob renesance. Má perfektní lesk, vynikající trvanlivost (počítá se na staletí) a je od pravého mramoru k nerozeznání. Jeho největší předností je možnost vytvářet intarzie (scagliola), masivní objekty a plochy v architektuře bez spár (sloupy, portály, římsy, sochy …), tam kde by užití pravého mramoru bylo příliš drahé, těžko proveditelné, nebo dokonce nemožné.

Štukový mramor je absolutní top technika, která si za pět set let své existence vydobyla samostatné řemeslo a v některých odvětvích (ve scagliole) pravý mramor dokonce zastínila.

Dodnes se nepodařilo žádnou moderní technologií kvalitu štukového mramoru nahradit.

Malovaný mramor je klasická technika, která svého největšího rozkvětu zažila v době baroka. Nemá tak vynikající lesk jako štukový mramor (jeho lesk je spíše sametový), je vhodný především na masivní sloupy, římsy atd. V malovaném mramoru se dají také vytvářet intarzie.

Malovaný mramor je dobrý kompromis ceny a kvality tam, kde je požadováno napodobení konkrétního mramoru.

Stucco lustro ( štukolustro ) je velmi stará technika blízká fresce (pochází z antiky). Vynikající lesk a vzor vytváří velmi přesvědčivý dojem mramoru. Specifická technika nanášení bohužel neumožňuje napodobovat některé druhy mramorů (hodí se pro žilnaté mramory).

Blízkost fresky nabízí kombinovat plochy mramoru s nástěnnými malbami, aniž by se porušila linie povrchu stěny.

Stucco lustro je velmi stálá technika především ve vlhkém prostředí (bazény, kuchyně, ... ).

Benátský štuk, tak jak se k nám dnes dostává, je navzdory mnoha rozdílných tvrzení moderní technologie, která se snaží napodobit techniku stuccolustro v její nejjednodušší verzi provedení. Benátský štuk má sice tvrdý sklovitý lesk, který je ale necelistvý a vytváří mapy, jeho vzor také nevytváří přesvědčivý dojem mramorové plochy, proto k na­po­do­bo­vá­ní mramoru se nehodí a trvanlivost je nepříliš dlouhá z důvodu snadného mechanického poškození.

Velmi jednoduchá technologie umožňuje to, že s ní mohou pracovat i malíři pokojů, díky tomu je poměrně hodně rozšířena (vestibuly kin, rychlé občerstvení, ...).

Nízká cena benátského štuku tak trochu vyvažuje jeho zápory, díky tomu je vhodný k dekorativnímu pojednání stěn, stropů, ...

Technika stuccolustro je vhodná nejen k napodování mramoru, ale také k vytváření nástěnných obrazů (iluzivní průhledy do zahrad, architektonické průhledy, krajiny atd.). Protože touto technikou jsou provedeny nástěnné malby v pompejských vilách, tím se přímo vybízí vytvářet věrné kopie těchto antických maleb.
Blízkost fresky nabízí kombinovat plochy mramoru s nástěnnými malbami, aniž by se porušila linie povrchu stěny.

Stuccolustro je velmi stálá technika především ve vlhkém prostředí (bazény, kuchyně).

Technika fresco je jedna z nejstarších malířských technik. Touto technikou byly zdobeny paláce ve starém Egyptě a na Krétě. Vyniká svojí bezkonkurenční stálostí vrámci času, ani po staletích neztrácí svoji sytost a šťavnatost barev.

Velmi často se sekáváme, že technikou fresco jsou nazývány laickou veřejností veškeré nástěnné malby.

Technika fresco je malba do živé čerstvě natažené omítky alla prima. Pro její tvorbu je potřeba vysoká řemeslná a malířská zručnost.

Nelze ji v žádném případě srovnávat s jakoukoliv jinou malířskou technikou.

Kaseinová tempera je díky svým kvalitám velmi často užívaná. Je především vhodná k dokončovacím malbám na podkladu fresky. Také, jako freska, je možné ji použít i v exteriéru. Oproti fresce má však mnohem nižší trvanlivost.

Kaseinová tempera je dobrý kompromis ceny a kvality.

Techniku olejomalby dokonale propracoval v 15.století malíř van Eyck. Je to velmi pružná a trvanlivá technologie, která našla uplatnění především u závěsných obrazů. vyniká šťavnatostí barev, proto tato technika našla velké obliby u impresionistů.

Dnes už si žádný malíř nepřipravuje olejové barvy sám, existuje celá řada výrobců.

Akrylová emulze, disperzní barvy, slilikátové barvy, vinylová emulze - pro tyto techniky souhrnně platí, že přebírají vlastnosti klasických technologií. Jsou velmi kvalitní, uvádíme Vám příklad akrylové emulze, která ve svém konečném provedení velmi věrně napodobuje techniku vaječné tempery, avšak je mnohem trvanlivější vůči vlhku a mechanickému poškození.

I když se nemohou moderní techniky co se týče trvanlivosti srovnávat s technikou fresco, co se týče lesku s technikou stuccolustro, v dnešní zrychlené době nacházejí své místo i pro tvorbu klasických maleb. Protože díky jejich rychlému zpracování často zapadají do časového harmonogramu stavebních firem.
Všechny stavební technologie se urychlují.

Technika metálového (plátová mosaz) zlacení, stříbření plátovým hliníkem, plátovým bronzem. Díky použití plátu plechu má zlacený/stříbřený povrch charakter skutečného kovu v lesku i v barvě.

Tato technologie se používá pouze v interiéru, je ale od pravého zlata k nerozeznání, liší se pouze v trvanlivosti, která je za ideálních podmínek poměrně dlouhá 20 - 30 let.

S příchodem technologie metálového zlacení v 19.století začala revoluce bohatě zlacených interiérů. Z reprezentačních interiérů budov u nás zlacených metálem uvádíme: Obecní dům v Praze, Národní divadlo, Národní muzeum, Rudolfinum, Palác Lucerna, Akademie věd ČR, Palác Žofín, zámek Štiřín atd.

Metálové zlacení je dobrý kompromis ceny a kvality.

Zlacení plátem ryzího kovu zlata, stříbra, bílého zlata (u stříbřených povrchů se dnes používá bílého zlata). Trvanlivost pravého zlata je 50 - 70 let a je ho možné použít i v exteriéru.

Cena pravého zlata oproti zlacení metálovému neskutečně vzrůstá, především kvůli neuvěřitelné zdlouhavosti práce a ceny materiálu, která je s ním spojena.

Zlacení práškovým bronzem, hliníkem se používá všude tam, kde nejsou kladeny nároky na trvanlivost díla (kulisy, reklamy, ...). Estetická hodnota takto vyhotoveného díla není příliš vysoká.

K použití zlacení bronzem v architektuře a na nábytku by nemělo docházet, v takovém případě je lepší dané dílo nezlatit.

Technika sgrafito je druh dekorativní omítky, kde vyškrabáváním vznikají ornamenty o dvou až třech barvách. Tato technika je velice trvanlivá, používá se především k výzdobě fasád. Velké obliby se sgrafitu dostalo v renezanci a baroku, kdy nejrozšířenějším druhem se stal typ psaníčkového sgrafita.

Estetická hodnota takto vyhotovených ploch je velmi vysoká společně s cenou této pracné technologie.

Technika zpracování sádry byla používána už od pradávna k odlívání architektonických prvků, reliéfů nebo celých soch umísťovaných v interiéru.

Pracovní postup je následující: štukatér nejprve vymodeluje daný objekt (hlavice, konzole, busta, ...) z hlíny. Tento hliněný model je možno pomocí forem namnožit v podobě odlitků ze sádry, dusaného pískovce, štukového mramoru, štuku, kubšteinu, bronzu, pryskyřic, ...

Dnes se celá řada firem zabývá katalogovou výrobou sádrových prvků, které dodržují přesný architektonický kánon.

Teraso a k tomu přidružené vápenno-cementové ušlechtilé omítky jako například marezzo scagliola (americká scagliola). Tyto technologie lze použít jak nanesené na zdech imitujících na hrubo osekanou žulu, vápenec, opuku..., tak vyleštěné do vysokého lesku na podlahách. U obou verzí je možné vytvářet na formátem neomezených plochách nepřeberné barevné kombinace vzorů a ornamentů. Už u římských mozaiek se můžeme inspirovat v kombinováním litých ploch a mozaikových ornamentů.

Teraso nesnese co se týče estetické hodnoty srovnání s štukovím mramorem/scagliolou, nicméně je odolnější proti mechanickému poškození.